Jak (ne)doletět na Slet

Někdy se člověk na letecký výlet těší tak moc, že by chtěl odletět téměř za každou cenu. O tom, jak jsme se pokoušeli doletět na Slet československých letadel 2023 v Táboře, a o několika rozhodnutích vám chci pár slov povědět.

Člověku pohybujícím se v prostředí malých letadel, a aeroklubákům zvláště, není třeba akci zvanou Slet československých letadel dlouze představovat. Pro neznalé připojím odkaz a výstřižek z textu na oficiálním webu akce. 

"Poprvé jsme akci s podobným námětem pod názvem Hradec Open organizovali v roce 2013 na letišti v Jindřichově Hradci. Záměrem bylo setkání příznivců letectví, prožití příjemného víkendu a samozřejmě skupinové lety s různými typy letounů pod vedením pilotů ze všech koutů ČR. Ačkoliv byla událost spíše komorní, zúčastnilo se okolo 40 lidí a 11 letadel, která předvedla velmi zajímavý letový program a vytvořila působivou skupinu nad městem.

Tato původně neformální sešlost fanoušků létání nás přivedla na myšlenku uspořádat putovní Slet československých letadel ve větším měřítku a s podstatně širší základnou letadel. Tu tvoří právě stroje vyrobené v ČSR od roku 1950. Tato idea tak přinesla na letecké nebe zcela nový druh události nejen pro české, ale také slovenské aviatiky."

Mnohokrát jsem se chtěl na SČSL podívat, bohužel nikdy nenastala správná konstelace a nakonec jsem si říkal, že vlastně o nějaké velké komunitní akce a davy lidí ani nestojím. Letos to ale bylo jinak, v průběhu nějakého aeroklubového večírku jsme se s kamarádem hecli a poslali přihlášky, alespoň si matně vzpomínám. Usoudili jsme totiž, že budeme více motivovaní, když se rovnou přihlásíme. Akce se měla konat v Táboře, což je od nás z Kunovic sice trochu z ruky, ale aspoň si uděláme pěkný výletní víkend.

Plánujeme nahrubo

Let do Tábora měl teoreticky podle všemožného plánování letounu Z-226 OK-KNG, tedy naší dvěstěpětce, zabrat cca hodinu a půl, možná o něco déle. Kamarád Kulda chtěl letět s L-13B, legendárním, unikátním a všude oblíbeným Bačostrojem. Rovnou uvedu, že z toho sešlo kvůli protahované údržbě, a Kulda byl nucen letět Vivatem. Nu což, alespoň nebudeme muset plánovat mezipřistání pro tankování, Vivat to uletí na jeden zátah.

Byl začátek června, čekali jsme dobré počasí, koneckonců na takové akce organizátoři vždy objednávají dopředu letové počasí s příjemnými parametry a toto byl navíc jubilejní desátý ročník. Jak jsme potom zjistili, objednávka počasí měla jisté mezery...

Plánujeme a chystáme v den odletu

Den odletu, pátek 9.června nezačal nikterak pozitivně. Probuzení pod oblohou zataženou velmi nízkou oblačností přicházející z východu a letmý pohled na obrázky z radaru nedávaly moc důvodů k radosti. S ohledem na předpověď ze čtvrtka jsme se shodli, že nejlepší bude vstát co nejdříve a vyčkávat na vhodné okno. Alespoň že letadlo je po čtvrteční usilovné práci krásně umyté a naleštěné. Začali jsme tedy balit.

Dvěstěpetka je dvoumístná, původně jsem plánoval let se svou přítelkyní, ale ta nakonec jela vlakem, takže jsem Trenéra překonfiguroval na cargo verzi a na přední sedadlo putovaly nezbytné věci ve velkém batohu, stan, nafukovací karimatky, ba i dva polštáře se vešly, všechno zabaleno krásně tak, aby nic nebránilo výhledu, necestovalo po kabině a bylo připraveno ke snadnému rozbití tábora. Pod batohem byly na sedačce ještě schovány kotvy a nějaké další propriety, třeba motorový olej. Sbaleno bylo rychle, letadlo nachystáno, prohlédnuto, papíry v pořádku... pohled na nebe... no, tak nic. Čekáme. Nízká oblačnost přináší první srážky.

Poprvé mě napadá, že ty dnešní narozeniny teda asi neoslavím přípitkem s dalšími letci v Táboře, ale chmurné myšlenky se snažím zahnat, přece musí přijít vhodné okno. Červík pochybností už ale začíná pomaličku hlodat.

Počasí se zhoršuje, tak poletíme později

Bohužel, počasí dopoledne začalo opravdu kouzlit, oblačnost přicházející od východu začala s přibývající teplotou poměrně čile růst vzhůru a původní nízká deka se postupně změnila v kupovitou oblačnost s deštěm. Asi padesátý pohled na radar a kručící vnitřnosti nám napověděly, že bude nejlepší se jít najíst, počkáme, co to udělá. Běhěm oběda jsme samozřejmě diskutovali různé varianty postupu. Finální varianta byla cesta z Kunovic, okolo Kyjova, severně Nových Mlýnů směrem na Znojmo, jižně od prostorů Náměště. Jako záložní letiště jsme zvolili Znojmo, krátký telefonát potvrdil, že dráha je schopná, stan tam rozbít můžeme, akorát nám večer čaj nikdo neudělá. Měli jsme tedy alternativu, sice dobrodružnou, ale záloha to byla.

Zpátky na letišti jsme chystali kolo druhé. Vivat byl bohužel na druhé straně letiště (kdo zná Kunovice, ví, kdo nezná, o nic nepřichází), takže jsem musel odvézt Kuldu k letadlu, kde se nachystá, pak se vrátit a s letadlem přijet na místo vzletu. Začínali jsme na sobě pociťovat lehký tlak, abychom odletěli, v jeden moment už nám skoro ani nešlo o to, dostat se do cíle, ale vyrazit alespoň do toho Znojma. Hlavně dnes odletět...

Každý, kdo někdy absolvoval zimní školení pro piloty, případně si přečetl pár rozborů nehod apod., už jistě začíná identifikovat varovná znamení a zdvižené prsty. Zde je nutno udělat ve vyprávění pauzu a shrnout si dosavadní postup, naši motivaci, a případná rizika, třeba se někdo poučí.

Motivace:

1. Na Slet jsem se připravovali a těšili opravdu dlouho
2. Akce začíná v pátek, jistě přiletí mnoho lidí
3. Máme vše naplánováno, nachystáno, sbaleno, chceme už vyrazit
4. Pořád jsou tu ty narozeniny, které jsme si slíbili zapít v Táboře

Rizika:

1. Na Z-226 nemám moc hodin, dohromady je to cca "pár hodin" a nízké desítky startů - podstatné pro případ diverze na neznámé letiště, nebo nejhůř, nouzáku
2. Počasí stojí za prd, nevíme, co to udělá v jižní části Vysočiny, žádné známky zlepšení na obzoru, spíše zbožná přání
3. Chceme už vyrazit, kvůli všem těm čtyřem bodům výše
4. Máme prakticky nulové navigační vybavení, krom mapy a skydemona, nějaká pokročilá avionika v našich starších strojích neexistuje (a stejně by nám jako VFR pilotům legálně nedovolila nic víc, než bychom byli schopni odletět s tím, co máme)

Celkově vzato, trpěli jsme oba symptomy fenoménu, který český ekvivalent snad ani nezná, ale anglicky se mu říká get-there-itis, nicméně jsme si to ještě nebyli ochotni přiznat, možná jsme ani nebyli schopni to v daný moment na sobě rozpoznat.

Zde je definice z wikipedie:

get-there-itis (uncountable)

(aviation) The determination of a pilot to reach a destination even when conditions for flying are very dangerous (in technical terms, a form of plan continuation bias).

Tento fenomén zabil už hodně mnohem lepších a zkušenějších pilotů, než jsme v danou chvíli byli my dva.

Zpět k vyprávění...

Rozhodnutí padlo, sedáme do mašin a jedem, tedy letíme

Po obědě situace chvílemi vypadala nadějněji, možná jsme to tak chtěli vidět, možná to byla pravda. Na radaru se vždy udělala taková pěkná cestička, kterou ale na poslední chvíli pokazila čím dál aktivnější konvekce, navíc mimo srážkové oblasti byla oblačnost dost nízko. Někdy kolem druhé odpoledne už jsme ale sedali do mašin (Kulda na své straně letiště, já na té aeroklubové) a začali jsme pojíždět. Vypadalo to fakt letově, minimálně ve směru plánovaného postupu. Co jsem ale nečekal, vlastně asi ani jeden z nás, byla ta dešťová stěna, která přišla na letiště přesně v moment, kdy jsem opustil aeroklubové prostory a pokračoval směrem k dráze. Z rádia se jenom ozvalo něco ve smyslu "no to jsi s tou dvěstěpětkou odvážný", což jsem spíš tak odtušil, než jasně slyšel, protože hluk deště překonal svou hlasitostí i šestiválec M137 běžící na zvýšený volnoběh.

Takže zase nic. Hlášení na věž, že otáčím, načež se po rádiu zase ozvalo, ať se zastavím na kafe. To bude Petr. Neodmítám, jedu přímo k němu, schovali jsme letadlo do hangáru aspoň po kabinu, ať neprší dovnitř, a zase nezbývalo, než vyčkávat. Kuldu přivezli pěkně promočeného z druhé strany letiště, chudák se ani nestačil nikde schovat a během minut byl mokrý na kost. Čekáme, nabíjíme telefony, hovoříme, zabíjíme čas. To byly cca tři hodiny.

Poraženecké pocity, zklamání, "dobré" rady

Zajímavé bylo sledovat, jak našemu už tak poněkud pochmurnému stavu přispívají různé telefonáty a zprávy na Whatsappu a dalších platformách. Voláme organizátorům, že vyčkáváme a dorazíme později, z jejich strany se nám dostalo naprostého pochopení, zjevně jsme v tom nebyli sami. Pár lidí nás chlácholilo tím, že to půjde, že se to do čtyř odpoledne určitě vybouří a pak se otevře cesta, někteří podle pohledu na radar usoudili, že by to šlo a že by už letěli (to byla třeba zpráva od jednoho pilota, tou dobou sedícího v Nice, která nám v ten moment pěkně zvedla krevní tlak). Nezbývalo, než čekat, co počasí udělá, ale nálada postupně klesala na bod mrazu, ve vzduchu byla cítit podrážděnost, možná lehké zklamání. Čím dál víc nám bylo jasné, že dnes to asi neodletíme, možná že neodletíme vůbec, ale nechtěli jsme si to přiznat. To přišlo cca až za hodinu a půl, a před pátou jsme nakonec schovávali letadla do hangáru.

Second thoughts - možná by to přece jen šlo?

Nejpřekvapivější, nejkomičtější, ale možná také nejpoučnější moment celého dne ale měl teprve přijít. Se skládáním hangáru jsme příliš nespěchali, přeci jen nebyl důvod, a taky dostat Vivata do už tak téměř plného hangáru se ukázalo jako poměrně složité, až Vivat nakonec vystrnadil dvěstěpětku do hangáru vedlejšího. Když už jsme byli hotovi, letadla "ustájena", klíče od hangárů v kapsách, podívali jsme se s Kuldou na sebe, podívali jsme se na oblohu, rychle zkontrolovali radar, a znovu jsme začali uvažovat, že jsme asi pitomci, že by to přece možná ještě šlo. Jasně, už jsme byli z celodenního vyčkávání docela unavení, ale tohle bylo možná poslední okno. Tak jsme znovu otevřeli jeden hangár, začali vyndávat Vivata, a já se vydal pro "svůj" letoun.

Jenomže pak to na mě přišlo. 

Nemyslím teď nějaké hnutí zažívacího traktu nebo podobně, ale vlastně to s tím souvisí. Přišel takový lehký náznak pochybností, který docela rychle sílil a po pár krocích směrem k "mému" letadlu jsem se zastavil, nadechnul se, a musel si přiznat, že už se na to prostě necítím. Vrátil jsem se, a nahlas přiznal, že na to nemám, že to byla ode mě asi blbost, myslet si, že ta poslední příležitost je vhodná, že to prostě necítím, to rozhodnutí letět se mi nelíbí, nedokážu to moc vysvětlit, ale letět nechci. V tu chvíli jsem se opravdu cítil blbě, připadal si jako srab, stálo mě dost sil si to přiznat nejen sobě, ale i nahlas parťákovi, se kterým jsme celou akci plánovali. Dočkal jsem se pochopení, což mě potěšilo, ulevilo se mi, a celý odlet jsme zrušili.

Ustáli jsme celý den čekání, nemuseli jsme nocovat nikde v poli, nic jsme nerozbili, nevyvíjeli jsme na sebe už žádný tlak, jenom jsme prostě neodletěli. Ten syndrom zvaný "get-there-itis" nás tentokrát nedostal. Následoval tedy krátký rozbor na toto téma.

Přece jen letíme

Aby to ale nebylo tak snadné, počasí mělo očividně jiné plány a vysmívalo se nám do obličeje. Jen co jsme letadla sklidili, hangáry pozamykali a rozhodli se, že jdem na bar, udělalo se tak krásně, že by byl hřích neletět. Přece jen mám ty narozeniny, a jak lépe je oslavit, než letem na Trenéru?

Nejsme blázni, takže žádný odlet na Tábor se nekonal, jenom jsme vyhodili z předního místa KNG batoh a moje krámy, nahodili mašinu a notně pocuchané nervy zklidnili letem na místním. Musím říct, že let v klidném podvečerním vzduchu se zvukovým doprovodem šestiválce a ohromujícím pohledem na sluncem nasvícenou kupovitou oblačnost má opravdu blahodárné léčivé účinky. Zvlášť v případě, že se jedná jen o místní let, nikam nemusíme, a víme, že budeme nocovat v klidu na místě, které si vybereme. Tohle bylo dobré rozhodnutí a potvrdili jsme si to i během krátkého debriefingu na baru. Krátkého proto, že nás druhý den ráno čekal let.

Jak jsme nakonec odletěli

Je druhý den ráno, budíček hezky brzo, chystáme letadla, studejeme počasí. Zpočátku vyhlídky nejsou nic moc, ale víme, že předchozího dne jsme udělali dobře. Předpověď pro nejbližších pár hodin vypadá lépe, zvolili jsme tedy opatrný postup, okolo deváté startujeme. Za letu se počasí před námi každou chvíli zlepšuje. Je sice stále zataženo, místy lehce roztrhaná oblačnost propustí sluneční paprsky, ale aspoň nás čekal klidný let bez turbulence, dohlednost nad 20 kilometrů a s pozvolně stoupající základnou oblačnosti rostla i naděje, že se do Tábora dostaneme.

Jak to dopadlo? Zvládli jsme to. Já jsem tedy nakonec ještě po cestě sednul v Jindřichově Hradci, protože mi jeden palivoměr neustále ukazoval plnou, ale to se ukázalo jako trochu přehnaná opatrnost, asi byl jen zaseknutý. Nicméně jsem byl rád, že můžu sedat zrovna v Jindřicháči, byl hezky po cestě a vždycky jsem se tam chtěl podívat. Přívítali mě velice mile, tak jsem se podíval na palivoměr, který se při přistání zase uvolnil, dal jsem si kafe, a po chvilce pokračoval do Tábora.

Slet jako takový byl naprosto skvělý, výborná atmosféra, zajímaví lidé, vřelá setkání, nádherný letecký program, všechno včetně organizace na jedničku. Zpátky jsme se také dostali naprosto bez komplikací, jen byl let ve znamení boje s protivětrem a občasnou termikou, oproti pátečnímu trápení na zemi ale naprostá pohoda.

Jaké z toho plyne poučení? Bude jich několik. Například jsem vůbec nezmínil koordinaci s další osobou, která na místo setkání měla přijet vlakem - mou přítelkyní. Ono totiž ještě bylo nutno jí říct, kdy asi vyrazíme a nějak podle toho zkoordinovat správný vlak. Navíc stále hrozilo, že budeme nuceni přistát ve Znojmě, nebo někde po cestě. Nebudu lhát, další tlak navíc. Ale i to jsme zvládli.

Takže ta poučení:

1. Pokud někam nemusím, nebudu tlačit na odlet za každou cenu
2. Když tam opravdu musím být, vybírám alternativní přepravu (uvažovali jsme i auto, kdyby bylo nejhůř)
3. Je dobré se držet plánu, ale ještě lepší je mít alternativy, případně být připraven celý plán zrušit. Zítra je taky den
4. Nenechám na sebe tlačit od druhých - nejsou v mé kůži, mají snazší pozici, ve finále neponesou za má rozhodnutí odpovědnost oni, ale já, protože jenom já jsem velitelem letadla
5. Není slabost si přiznat, že se na let necítím - ať už kvůli počasí, momentálnímu rozpoložení, nebo kombinaci dalších vlivů. Lepší zrušit let a potom sledovat, jak se počasí vylepšuje, než někde ve "sračkách" litovat, že jsem vůbec letěl
6. Pokud se mám v místě určení setkat s někým dalším, ujistím se, že rozumí omezením, která skýtá cestování letadlem za VFR
7. Na Slet československých letadel se určitě běžte/jeďte/leťte podívat, nebudete litovat!

Létání zdar!

Dodatek: Naše snaha se nakonec nečekaně vyplatila ještě víc. OK-KNG totiž v soutěži o nejhezčí aeroklubové letadlo získala od poroty krásné druhé místo, a tak si domů do Kunovic ještě hrdě vezla diplom na připomínku tohoto ocenění. Takovou poctu jsem vážně nečekal, zvlášť, když vezmu v potaz, kolik krásných letadel se setkání účastnilo. Takže pečujme o své milované stroje, stojí to za to!

Poznámka autora: ačkoli fotím většinou až příliš mnoho, pro článek jsem použitelných fotek moc nenašel, většina byla v "instagram friendly" formátu na výšku. Ctěný čtenář snad promine.